Skok do prázdna
- Автор: Беляев Александр Романович
- Год: 1961
- Язык: чешский
- Год: Mlad
- Переводчик: Vera Kruzikov
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Skok do prázdna». Краткое содержание книги:
Skok do prázdna, který naši čtenáři dostávají do rukou, nepatří mezi tuto literární žeň. Je to dílo z doby před druhou světovou válkou, tedy z doby, kdy pokusy s raketami byly teprve v počátcích a kdy se lidem o meziplanetárních letech opravdu jen „snilo“. Ovšem právě pro tuto skutečnost čtenáře jistě více zaujme.
Alexandr Romanovič Běljajev, který je českým čtenářům již blízký (Mf vydala v r. 1958 Člověk obojživelník a Hlava prof. Dowella, v r. 1960 Člověk, který našel svou tvář, a SNDK v r. 1959 Ariel), přistoupil k zpracování tohoto námětu po hlubokém studiu prací K. E. Ciolkovského — zakladatele sovětské astronautiky.
Skok do prázdna není jedinou autorovou prací na téma meziplanetárních letů. Napsal ještě román Hvězda KEC a několik povídek. Skok do prázdna je však úspěšnější a dostalo se mu příznivého ocenění od samotného Ciolkovského.
Čtenář ovšem nesmí ztrácet ze zřetele, že jde o dílo dobou již překonané, hlavně pokud jde o některé technické otázky. Politicko-sociální problémy, které tvoří rámec líčení meziplanetárního letu a jeho příprav, jsou plodem Běljajevovy fantazie. Kosmická raketa, vyrobená žákem Ciolkovského — Zanderem, má spasit několik kapitalistů před hněvem pracujícího lidu, neboť na Zemi probíhá světová socialistická revoluce. Autorovi nešlo o vylíčení dobývání vesmíru. Jeho cílem bylo dát mládeži zábavnou formou základní znalosti o astronautice a to se mu podařilo. Touto svou činností navazuje spisovatel na pokrokové dílo J. Verna, který ovšem nepřekročil rámec humanismu rané buržoasie. Běljajev jako spisovatel socialistického humanismu ukazuje bezvýchodnost buržoazie tváří v tvář socialistické revoluci a nezadržitelnou sílu společenského pokroku.
Ve Skoku do prázdna se Běljajev se zdarem snaží působivě a na vědeckém podkladě vylíčit přípravu k meziplanetárním letům, setkání lidí s vesmírem a pobyt prvních, byť nedobrovolných astronautů na Venuši. Příběh se tak stal zajímavým a poutavým a ještě dnes, v době, kdy let prvního člověka do vesmíru je skutečně již otázkou nejbližší budoucnosti, překvapí čtenáře konkrétností řešených otázek.
Čtenář se tak seznámí s další Běljajevovou fantazií, který i tímto svým dílkem se snažil být agitátorem a propagátorem pokroku ve všech oblastech lidského podnikání.
Lady Hintonová usoudila, že ji rovněž oklamali. „Snad mě touhle hadicí nebudou i krmit?“
Biskup si z počátku říkal žalmy krále Davida, ale pak ztichl.
Maréchal de Terlonge se oddával klidu, který už dávno nezakusil. Tiše se smál, radostně vzrušen. Považte jen — zbavit se všech záležitostí, telefonů, rozčilujících telegramů, věčného napětí!
Disponovat svým časem — což to není blaho?
Malý Thecker klidně spal.
Pinch se ve své schránce vrtěl.
Schnierer filosofoval a nevšímal si, kde je a co se s ním děje.
Nikdy ještě se mu tak krásně nepřemýšlelo. Absolutní ticho.
Amelie hovořila v duchu se ženichem, vzpomínala však na Zandera a na Hanse a srovnávala je.
Maréchalův kuchař, Číňan Jack zachovával své obvyklé mlčení.
Toho také Zander vysvobodil prvního. Jack vylezl ze schránky tváře se tak, jako by vstal z postele.
„A kde je kuchyň? Musím baronovi chystat oběd!“ řekl.
„Počkejte trochu, ukážu vám,“ odpověděl s úsměvem Zander.
Pinch, sotva vylezl, chopil se svého zápisníku a zasypal Zandera otázkami, sleduje ho neodbytně jako pravý reportér.
Nenadálá cestující volala ještě stále o pomoc do dýchací trubice, když se Zander přiblížil. Když ze svého vězení vylezla, nejprve se rozplakala a pak melodramaticky zvolala: „Vy jste můj zachránce! A kde je baron? Zaveďte mě k němu.“
Zatím co Zander vytahoval barona ze schránky, Madelaine stála tiše v koutě, přikrčená jako kočka.
Zander ještě ani Maréchalovi nesundal skafandr a Madelaine už stála před ním. Když ji baron spatřil, div neomdlel. Jeho už beztak vykulené oči byly teď úplně račí. Několik minut na Delacroix tupě zíral, a pak náhle vtáhl hlavu mezi ramena. Kdyby to jen dovedl, schoulil by se do klubíčka a zmizel by v potápěčském obleku.
Nedovedl to však. Jeho hlava se zbrunátnělým obličejem zůstala venku.
„E-e-e… A-a-a…“ na víc se nezmohl.
„Nejste rád?“ zeptala se Madelaine. „A já tolik pospíchala.
Říkala jsem si: jak by se baron mohl obejít bez osobní tajemnice? No tak už sundejte ten svůj pytel,“ popoháněla se smíchem barona.
„Voda je slaná, okusila jsem ji. Nejste nasolen?“
„A-ale, j-jak jste se tto ddověděla?“
„Věděla jsem o vašem letu už dávno. Četla jsem vaše dopisy, odposlouchávala jsem!“ odpověděla prostě.
II
Konečně nastává „zmrtvýchvstání“ a dochází k některým „nebeským zázrakům“
Všichni „mrtví“ byli postupně vzkříšeni.
Když si tlustá lady Hintonová svlékala potápěčský oblek, najednou z něho vyletěla, sotva ho stáhla dolů; sám jí „z jakéhosi důvodu“ nechtěl spadnout k nohám a ona se octla u stropu…
Shocking… lady Hintonová se bezmocně plácala ve vzduchu.
Byla blízko středu rakety, kde odstředivá síla téměř nepůsobila.
Lady se sehnula, aby si přitáhla lem šatů k nohám a ke svému údivu nepocítila nával krve do hlavy, jak se jí to obvykle stávalo. Zavolala na pomoc Ellen. Zander přistrčil neteř k tetě, Ellen však byla právě tak bezmocná. Prolétla celou kajutou, uhodila se hlavou o protější stěnu, odlétla zpátky a zamávala rukama, snažíc se chytit tetu za šaty, ale nemohla nic dělat. Její ruku dělilo od nohy lady Hintonové pár centimetrů, a tuto vzdálenost nemohla překonat.
„Co se stalo? To je nemožné!“ rozčilovala se lady Hintonová.
„Ellen, hned sem pojď nebo poleť!“
„Nemohu, teto!“ odpověděla dívka, visíc uprostřed kajuty.
Zander vlezl do kajuty, aniž se na lady Hintonovou podíval, vzal ji za ruku a ukázal jí, jak má používat řemínků. Lady Hintonová a hned za ní Ellen slezly „dolů“.
„Takový skandál!“ říkala si lady Hintonová. „Kdybych to byla věděla, ani za nic bych v té raketě neletěla!“
Hintonová se konečně upravila a opatrně si sedla do svého křesla. Seděla zamračená a zamyšlená. Ze sousední společenské místnosti sem doléhaly hlasy. Mezi nimi bylo slyšet neznámý ženský hlas, vysoký, rozechvělý, podrážděný. Kdo by to mohl být? Hosté?
Ale kde by se tady vzali hosté?…
Lady Hintonová se pevně držela opěradel křesla. Rozhodla se prosedět v křesle celou cestu. Byl to ostrůvek „pevné země“ uprostřed nekonečné prázdnoty…
Lady se zvrátila na opěradlo křesla a zároveň se ze zvyku opřela nohou o podnožku. Křeslo se převrátilo dozadu a — ó hrůzo! — zatočilo se ve vzduchu.
Někdo zaklepal na dveře a lady uslyšela Blottonův hlas: „Mohu vlézt?“
Má ho vpustit nebo ne? Vždyť je to hrozné! Ale točit se tak je ještě horší.
„Vstupte!“ řekla, chystajíc se říci „ne“.
„Ještě jsem vás neviděl, teto. Jak se cí…“
Blotton nedomluvil a bez veškerého sebeovládání, které získal výchovou, se div nerozesmál, když spatřil váženou lady, jak se točí jako v kole.
„Dovolte, abych vám pomohl, lady!“ řekl. Ve snaze udělat to co nejtaktičtěji, dolezl ke stěně, u níž měla lady Hintonová hlavu, chytil křeslo za opěradlo a stáhl je šťastně na zem.
Lady Hintonová byla zcela sklíčena. Běda, její křeslo, její poslední opora, nebylo už oporou.
Lady Hintonovou přivítali ve společenské místnosti s patřičnou úctou. V této místnosti byl všechen nábytek připevněn k podlaze jako na parnících. Cestující, kteří na něm seděli, byli k sedadlům přivázáni řemínky a cítili se stabilně. Pinch svíral na klíně cestovní kufr svého pána a Stormer držel v rukou láhev šampaňského.
„Rozhodli jsme se oslavit náš šťastný start a vypít každý číši šampaňského,“ řekl.
„Nuže tedy…“ pokračoval Stormer, navrtávaje vysmolenou zátku ve tvaru hrušky. Zátka najednou vylítla, vystříkla pěna. Vtom se mu láhev vytrhla z rukou a letěla šikmo ke stěně. Všichni vykřikli.
Zander se rozesmál.
„Tady máte nejjednodušší příklad toho, jak raketa působí. Z láhve šampaňského se stává reaktivní náboj.“
„Běda, tento příklad nás připravil o požitek.“
„Vůbec ne! Z láhve vytlačily plyny pouze trochu pěny.
Šampaňské nevyteče, přestože láhev pluje hrdlem dolů.“
„Jak to?“
„Protože není přitažlivosti, která by tekutinu z láhve vytáhla. S těmito jevy se setkáme ještě mnohokrát. Uvidíme, jak si s vaší láhví poradíte,“ dodal záhadně Zander.
„Víno je v pořádku, tak není těžké je vypít.“
Stormer láhev chytil a převrátil ji nad číší. Šampaňské neteklo.
Stormer se podíval, nevězí-li v hrdle kousek zátky, protože Zanderovým výkladům dosud nevěřil. Ne, hrdlo bylo volné. Zatřásl lahví. Vyletěl z ní „kousek“ jantarové tekutiny v podobě párku a rychle se změnil v kouli. Koule narazila na okraj číše a rozpadla se na drobné kuličky, které se rozlétly různými směry. Některé spadly sedícím na tváře a ruce v podobě drobných kapek. Část tekutiny zůstala v číši, nebyla však na dně, ale roztekla se v tenkých vrstvách po celé číši.
Všichni hleděli na ty zázraky téměř s hrůzou, jako návštěvníci Auerbachovy krčmy na Mefistofelovy kousky, když tam zašel s Faustem. Pak se zraky všech obrátily k Zanderovi.