Věže půlnoci
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #13
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Věže půlnoci». Краткое содержание книги:
„Kdo jsi?“
„Znáš mě,“ zašeptala, chytila ho za ruku a zoufale stiskla. „Je mi to líto. Je mi to tak líto. On mě má. Každý večer znovu stahuje moji duši z kůže. Ach, prosím! Zastav to.“ Proud slz zesílil.
„Já tě neznám,“ řekl Rand. „Já…“
Ty oči. Ty nádherné, strašlivé oči. Rand zalapal po dechu a pustil její ruku. Tvář byla jiná. Ale tu duši znal. „Mierin? Ty jsi mrtvá. Viděl jsem tě umřít!“
Zavrtěla hlavou. „Kéž bych byla. Kéž by. Prosím! On drtí moje kosti a láme je jako klacíky a pak mě nechá umírat, než mě vyléčí právě tak, abych zůstala naživu. On…“ S trhnutím se odmlčela.
„Co?“
Vytřeštila oči a obrátila se ke stěně. „Ne!“ zaječela. „Přichází! Stín v každé lidské mysli, vrah pravdy. Ne!“ Prudce se otočila a natáhla se po Randovi, ale něco ji odvleklo dozadu. Stěna se rozštěpila a žena se překotila do temnoty.
Rand skočil vpřed a sáhl po ní, ale příliš pozdě. Na okamžik ji zahlédl, než zmizela do černoty dole.
Ztuhlý Rand zíral do jámy. Hledal klid, ale nedokázal ho najít. Místo toho cítil nenávist, obavy a – jako syčící zmiji ve svém nitru – touhu. Toto byla Mierin Eronaile, žena, které kdysi říkal urozená paní Seléné.
Žena, kterou většina lidí znala jménem, které si dala. Lanfear.
Lan hleděl dolů na poničenou zemi a do tváře mu vál drsný suchý vítr. Tarwinovo sedlo byl široký průsmyk, skalnatý, místy zarostlý Mornou zamořenou ostřicí. Kdysi to bývala součást Malkieru. Vrátil se domů. Naposledy.
Masy trolloků, shromážděné na druhé straně Sedla. Tisíce. Desítky tisíc. Nejspíš stovky tisíc. Nejspíš desetinásobek počtu mužů, které Lan sebral během tažení Hraničními státy. Lidé se obvykle drželi na své straně Sedla, ale to Lan nemohl.
Přišel sem zaútočit, pro Malkier. Po levici mu jel Ander, po pravici mladý Kaisel z Kandoru. Cítil cosi vzdáleného, co mu v poslední době dodávalo sílu. Pouto se změnilo. Emoce se změnily.
Vzadu v mysli stále cítil Nyneivu, tak nádhernou, starostlivou a vášnivou. Mělo by jej trápit vědomí, že teď bude jeho smrtí trpět ona, a ne jiná žena. Avšak její blízkost – poslední blízkost – mu dávala sílu.
Horký vítr mu připadal příliš suchý; páchl po prachu a hlíně, vysával mu z očí vlhkost a nutil ho mrkat.
„To je příhodné,“ řekl Kaisel.
„Co?“ zeptal se Lan.
„Ze zaútočíme tady.“
„Ano,“ odvětil Lan.
„Snad,“ řekl Kaisel. „Aleje to troufalé. Ukáže to Stínu, že se nenecháme srazit, že se nebudeme krčit. Toto je tvoje země, urozený pane Mandragorane.“
Moje země, pomyslel si. Ano, je. Pobídl Mandarba vpřed.
„Jsem al’Lan Mandragoran,“ zahřměl Lan. „Pán Sedmivěží, obránce Stěny prvních ohňů, nositel meče Tisíce jezer! Kdysi mě nazývali Aan’allein, ale ten titul odmítám, protože už nejsem sám. Obávej se mě, Stíne! Obávej se mě a věz. Vrátil jsem se pro to, co je mé. Možná jsem král bez země. Ale přesto jsem král!“
Zařval a zvedl meč. Za ním vypukl jásot. Vyslal k Nyneivě poslední mocný pocit lásky a pobídl Mandarba do cvalu.
Jeho vojsko se rozjelo za ním, celé na koních – útok Kandořanů, Arafellanů, Šajnarců a Saldejců. Ale především Malkieru. Lana by nepřekvapilo, kdyby sem přivedl všechny žijící muže ze svého bývalého království, kteří ještě udrží zbraň.
S jásotem se hnali vpřed, mávali meči a skláněli kopí. Kopyta jejich koní byla hřmění, jejich hlasy jako příboj, jejich hrdost žhavější než planoucí slunce. Bylo jich dvanáct tisíc. A útočili na vojsko čítající přinejmenším sto padesát tisíc.
Na tento den se bude vzpomínat se ctí, pomyslel si Lan, když se hnal vpřed. Poslední útok zlatého jeřába. Pád Malkieru.
Přišel konec. Oni se mu postaví se zdviženým mečem.
Hle, dopadne na svět, že věznice Nejmocnějšího zeslábne jako údy těch, kdož ji stvořili. Jeho velkolepý plášť opět zahalí vzor všech věcí a Veliký pán natáhne ruku, aby si vzal, co je Jeho. Vzpurné národy budou obnaženy a jejich děti donuceny k pláči. Nebude jiných než Jeho a těch, kteří obrátili oči k Jeho majestátu.
V těch dnech, kdy Jednooký blázen pocestuje do síní žalu a První mezi havětí pozvedne ruku, aby přinesl svobodu Jemu, který bude ničit, nastanou poslední dny pýchy Padlého kováře. Ano, a Zlomený vlk, ten, jehož poznala smrt, padne a bude pohlcen Věžemi půlnoci. A jeho zkáza vnese strach a žal do srdcí lidí a otřese samotnou jejich vůlí.
A pak přijde Soumračný pán. A On se zmocní našich očí, neboť naše duše se Jemu pokloní, a zmocní se naší kůže, neboť naše těla mu budou sloužit, a zmocní se našich rtů, neboť jen Jeho budeme velebit. A Soumračný pán se postaví Zlomenému bojovníkovi a prolije jeho krev a přinese nám překrásnou Temnotu. Začněte vřískat, ó následovníci Stínu. Proste o svou zkázu!