Puls Nekonečna …a jiné povídky [2. vydání]

Měsíční krajina s ornamentem drobných kráterů na mírné zvlněné rovině, na nedalekém obzoru pilka ostře osvětlených skalisek — a nad nimi obrovská koule v modravém závoji, nehybně stojící uprostřed jasných hvězd — takový byl výhled z pokojíku Ziny Alexandrovny. Domov byl tolik vzdálen, a přece ji tu nebylo teskno. Celičkou vlast s rodnou Moskvou měla neustále před sebou jako na dlani. V měsíčním sanatoriu měla plno přátel mezi pacienty i lékaři. A s dětmi na Zemi mohla denně hovořit pomoci kouzelné moderní techniky. Ačkoliv den trvá na Měsíci čtrnáct dnů a stejně tak dlouho noc, žila podle pozemského kalendáře, jak ani jinak nemůže žít člověk zrozený na planetě.

Přísný denní pořádek porušila až dnes. Spala přes den — podle moskevského času — a sám ošetřující lékař ji probudil třicet minut před půlnoci, aby se mohla připravit na zítřejší oslavu svých sedmdesátých narozenin.

Lehce vyskočila z postele — budiž stokrát pochválena malá tíže na Měsíci — a sedla si do pohodlného křesla se vzduchovými polštáři. Studené odražené světlo prokreslilo její ušlechtilou tvář a do vlasů nalilo světélkující stříbro.

Zina Alexandrovna seděla v pokoji sama. Místní gratulanti přijdou až ráno. Očima bloudila po velikém glóbu a v duchu cestovala s nimi.

„Co asi teď dělá Váňuška?“ zašeptala při pohledu na Beringovu úžinu. Temná hladina Tichého oceánu, místy počmáraná mračny, se oslnivé leskla nedaleko Kamčatky. Slunce ozařovalo Sovětský svaz až po Bajkal, kde pozemská noc ustupovala rychlostí hodinových ručiček. Nad Moskvou ještě vládla neomezeně. Veliké město probleskovalo přes mračný závoj jako matná hvězdička.

Blížila se půlnoc. Zina Alexandrovna se upřeně dívala na Moskvu a její srdce bilo stále hlasitěji. Marně přemáhala vzrušení.

Atomové hodiny tiše oznamovaly 24 hodin moskevského času.

Matná hvězdička náhle vzplanula jako nová hvězda. Nepřidružila se k těm miliónům na obloze; zářila nad rodnou planetou, nad rodnou Moskvou. To člověk rozžehl slunce, své vlastní, umělé slunce.

Po tváři, protkané sítí vrásek, se skutálela slza. Chladná a skoro osvěžující. Zina Alexandrovna se sklonila k videofonu a chvějící ruku položila na červené tlačítko. Na jedné z obrazovek se objevila dívčí tvář.

„Mášenko, pěkně prosím…“

„Já vím, maminko, chcete Moskvu, Institut vysokofrekvenčních proudů. Umělé slunce je nádherné, také gratuluji Vasiliji Petroviči — a dovolte mi, maminko, abych vám mohla jako první popřát k vašim narozeninám všeho nejlepšího.“

Zina Alexandrovna se usmála a mírně se uklonila místo díků.

„Maminko, vidělas?“ zvolal asi pětatřicetiletý muž, sotva jeho snědý obličej vystoupil z obrazovky.

„Viděla, chlapče, udělal jsi mi velkou radost. Pořád se jenom divím, jak je to možné, že jste slunce rozžehli zrovna dnes. Vždyť je docela všední den.“

„Je to pouze zkouška, první zkouška,“ omlouval se muž na obrazovce. „Museli jsme tu nádhernou věc nejprve vyzkoušet. Co kdyby nám třeba selhala zrcadla vysokofrekvenčních stanic? Na moji žádost zvolila Akademie právě dnešní noc pro generální zkoušku. Hlavní věc, že všechno klape podle propočtů. Je to přece prosté, maminko …“

„Já vím, Vasjenko, vím, a mockrát ti děkuju, jsi hodný chlapec.“

„Nezlob se, maminko, musím běžet do centrály, volají mne,“ přerušil náhle Vasilij rozhovor.

„Je pořád stejný. Spěchá, spěchá — i na blahopřání k narozeninám zapomněl …“ Tváři Ziny Alexandrovny přelétl spokojený úsměv.

Zeměkoule nad obzorem se pomalounku otáčela, až hranice mezi světlem a stínem se přiblížila k Moskvě. Moskevská hvězda pohasla.

Pokoj Ziny Alexandrovny byl již zaplněn kyticemi nádherných květin, vypěstovaných v lunariu ozdravovny a nedaleké observatoře. Přinesli je gratulanti.

Pravidelné letadlo z Moskvy přivezlo v osm hodin ráno gratulanty nejvzácnější — pět vnoučat. Vhrnula se do pokoje jako povodeň.

„To jsme rádi, že jsi už zdravá, babičko,“ spustil bez pozdravu ten nejmenší, černooký Míťa. „Soudruh učitel nám vyprávěl, že rakovina byla do nedávna hroznou a skoro nevyléčitelnou nemocí a že teprve lety do vesmíru …“ Svoji úvahu nedokončil. Pohoršená Máša ho dloubla loktem do zad.

„To je strašné, babičko, jak ten Míťa je pořád upovídaný,“ řekla rozpačitě. „Celou cestu se připravoval, jak ti bude vyprávět o tatínkovi, — o strýci Váňovi, zatím tohle.“

Zina Alexandrovna pohladila Míťu po neposlušných vlasech.