Druhá generace

1. kapitola

Karamon stál v obrovské obsidiánové komnatě. Byla tak velká, že se její stěny i strop, který nepodpíraly žádné sloupy, ztrácely ve stínech. Neosvětlovala ji žádná světla. Ale přesto zde světlo bylo, i když nikdo nedokázal říct, odkud vyzařuje. Bylo bledé a bílé, ne žluté, studené a pochmurné, a nevydávalo žádné teplo.

Karamon v komnatě nikoho neviděl a žádný zvuk nerušil těžké ticho, které jako by zde panovalo už celá staletí, přesto, však věděl, že zde není sám. Cítil, že ho pozorují oči, jako ho pozorovaly tehdy před lety, a tak netečně stál a trpělivě čekal, až rozhodnou, že nastal správný okamžik ho oslovit.

Uhádl, co dělají, a usmál se, ale jen v duchu. Zvědavé oči dál viděly jen hladkou, bezvýraznou tvář. Nespatří žádnou slabost, žal nebo hořkou lítost. Vzpomínky k němu sice vztahovaly ruce, ale jejich dotyk byl teplý a něžný. Už před dvaceti pěti lety se smířil sám se sebou.

Osoby, které s ním v obrovské komnatě byly, se náhle odhalily, jako by mu četly myšlenky, což, jak Karamon tušil, možná opravdu udělaly. Komnata se nerozjasnila, nezvedla se mlha ani se nerozestoupila tma, nic z toho se nestalo. Karamon měl naopak pocit, jako by teprve vstoupil, přestože už tu postával déle než čtvrt hodiny. Dvě postavy v hávech, které se před ním objevily, byly součástí tohoto místa stejně jako magické světlo a prastaré ticho. To on sem nepatřil, byl vetřelec a vždy jím zůstane.

„Opět vás vítáme ve Věži, Karamone Majere,“ pronesl hlas.

Karamon se uklonil, ale nic neřekl. Ani za život si nedokázal vzpomenout, jak se muž jmenuje.

„Jsem Justarius,“ řekl muž a laskavě se usmál. „Ano, od okamžiku, kdy jsme se viděli naposledy, už uplynuly dlouhé roky a také jsme se setkali v zoufalé chvíli. Není divu, že jste na mě zapomněl. Prosím, posaďte se.“ Vedle Karamona se zhmotnila těžká vyřezávaná dubová židle. „Máte za sebou dlouhou cestu a možná jste unavený.“

Karamon se chystal říct, že je v pořádku, že podobná cesta pro muže, který v mládí procestoval skoro celý Ansalon, nic není. Ale když se zadíval na židli s vábně měkkými polštáři, uvědomil si, že opravdu urazil dlouhou cestu a že byla delší, než si pamatoval. Bolela ho záda, zbroj jako by ztěžkla a zdálo se, že jeho nohy už nezvládnou to co dřív.

No, to se dalo očekávat, pomyslel si Karamon a pokrčil rameny. Jsem teď hostinský. Mám zodpovědnost. Někdo musí ochutnávat jídla… Smutně si povzdychl, posadil se a přesunoval své těžké tělo ze strany na stranu, dokud se konečně pohodlně neusadil.

„Asi stárnu,“ řekl a zazubil se.

„To potká všechny,“ odpověděl Justarius a kývl. „No, většinu z nás,“ opravil se a pohlédl na postavu, která seděla vedle něj. Karamon se zadíval stejným směrem a uviděl, jak si postava shodila z hlavy runami pokrytou kápi a odhalila známou elfskou tvář.

„Zdravím tě, Karamone Majere.“

„Dalamare,“ odvětil Karamon klidným hlasem a kývl, i když sevření vzpomínek při zjevení černě oděného kouzelníka zesílilo. Dalamar vypadal úplně stejně jako tehdy před lety, jen byl možná moudřejší, klidnější a chladnější. V devadesáti letech byl pouhým kouzelnickým učněm a elfové ho považovali za horkokrevného mladíka. Dvacet roků znamenalo pro dlouhověké elfy asi tolik jako jediný den a noc. Teď už mu bylo hodně přes sto let, ale jeho chladná, pohledná tvář se podobala obličeji asi třicetiletého lidského muže.