K Mrakům Magellanovým

„Už vím, kam půjdeme, kolego! Na procházkové palubě jsi ještě nebyl?“

Řekl jsem, že ne. Plna radosti pohodila triumfálně hlavou, vzala mě v podpaží a vykročili jsme.

Na konci široké chodby bylo vidět matově stříbrný závěs z husté tkaniny. Rozhrnuli jsme jej a z umělého světla jsme se naráz octli v nejčernější tmě.

Hodnou chvíli jsem neviděl nic; konečně si oči počaly zvykat na temnotu. Stáli jsme v chodbě tak prostorné, že by se jí dalo říkat sál, kdyby nebyla tak neobyčejně dlouhá. Každých dvacet třicet kroků byly ve zdi dveře označené matně fosforeskující šipkou; alej těchto žlutavých čárek, jakoby se vznášejících ve vzduchu, podobna chorovodu bludiček, táhla se tak daleko, že se poslední slévaly v třepotavou nitku. Když jsem odtrhl oči od těchto světýlek a pohlédl na protější stranu chodby, či spíše paluby, zdálo se mi z počátku, že tam nic není, ale v následující vteřině jsem se zachvěl, protože jsem si uvědomil, jak velice se mýlím. Tam zela propast. Opatrně jsem zamířil k prostoru jiskřícímu hvězdami, jako bych se bál, že paluba znenadání skončí a já se zřítím po hlavě do propasti beze dna, ale v jistém okamžiku se vztažená ruka dotkla chladné desky, která uzavírala další cestu. Poznenáhlu jsem poznával jednotlivá souhvězdí. Někde dole se dělily rozsochy Mléčné dráhy. Doutnaly tam miliardy a miliardy nepatrných jiskřiček; na několika místech na tomto mdlém pozadí jakoby dohořívajícího záření bylo vidět černé průrvy, stíny tmavých kosmických mraků. Nepozoroval jsem ihned, že se můj pohled, upřený na Mléčnou dráhu, zvedá, že se hvězdy pohybují, když vtom v pozadí galerie, v níž jsme stáli, na samém jejím konci zazářil trojúhelník oslnivě třpytivého stříbra. Pohlédl jsem v tu stranu. Klín světla se rychle rozšiřoval, zaléval prostranství čím dál tím větší a zhasínal fosforeskující šipky nade dveřmi — konečně v jediném okamžiku zaplavila nás záře Luny v úplňku. Podíval jsem se na oblohu — zespoda svítil vypouklý, obrovský, krátery hustě posázený Měsíc jako stříbrný červivý plod. Zatmíval nejbližší hvězdy a lenivě plynul, stíny v galerii se beze zvuků kladly na opačnou stranu, byly čím dál tím šikmější, pluly přízračně po stěnách a stropě, splývaly spolu, až konečně Měsíc odplul k druhému pólu GEY a zmizel stejně nenadále, jak se objevil. V tom všem nebylo nic divného, neboť raketa se otáčela okolo své podélné osy a vytvářela si umělé gravitační pole.

Když Měsíc zapadl za záď rakety, znovu se mezi námi rozložila tma. Najednou uchopila Anna mou paži svou horkou drobnou ručkou a otočila mě na druhou stranu, šeptajíc:

„Pohleď… pohleď… za okamžik vyjde Země…“

Mezi hvězdami se vynořila Země jako modrá mlhavá koule, ze tří čtvrtin pohlcená nocí. Modré světlo jejího velkého srpku, s nepostižitelným příměskem zeleně, bylo měkčí než světlo Měsíce. V trhlinách mezi mračny se objevovaly rozmazané, polosmyté obrysy pevnin a moří. Nad jejím severním, neviditelným pólem odvráceným od Slunce hořel oslnivý bod — byla to vlastní hvězda Země — severní atomové slunce. Palubou se opět pohybovaly stíny, opět se ohýbaly, protahovaly, pokládaly, poslední světlo stále vzdálenější postupovalo vzhůru po palubě a znovu nastala tma.

„Viděls?“ zašeptala má společnice jako dítě.

Neodpověděl jsem. Znal jsem tento pohled dobře; kdo z nás během roku alespoň několikrát nepodnikal cestu vzduchoprázdným prostorem za svými záležitostmi. To však byly cesty krátké, měřené na dny, zřídka týdny. Člověk mohl uhodnout vše, co na něho bude čekat po návratu, avšak nyní se mi Země zdála nedosažitelná, příliš daleká! A když mladá dívka těsně vedle mne zašeptala s tváří a čelem přitisknutým k studeným deskám:

„To je krásné…“ po dlouhé době zmocnil se mě po prvé zase pocit osamocení. „Dítě,“ pomyslil jsem si.