Pán chaosu

Musel jí docházet inkoust, protože poslední řádky byly naškrábané ve chvatu, vůbec se nepodobaly elegantnímu začátku. Min se přisunula blíž a natočila hlavu ve snaze přečíst si dopis, aniž by to bylo příliš nápadné, ale když se Rand nadzvedl, aby si zpod zadku vytáhl svůj kabátec – v kapse měl tlouštíka – ter’angrial – rychle zacouvala. „To se všecky ženy snaží dohnat muže k šílenství?“ zamumlal Rand.

„Cože!“

Zíral na dopis a mluvil zpola k sobě. „Elain je tak krásná, že si nemůžu pomoct, abych na ni nekoukal, ale většinou nevím, jestli chce, abych ji políbil nebo jí poklekl u nohou. Pravdou je, že občas chci pokleknout... a uctívat, Světlo mi pomáhej. Ona říká, že vím, jak se cítí. Předtím mi napsala dva dopisy, jeden plný lásky, v tom druhém říkala, že už mě nechce v životě vidět. Ty časy, kdy jsem jenom seděl a přál si, aby to první byla pravda a to druhé jenom nějaký žert nebo omyl nebo... A Aviendha. Ona je taky krásná, ale každý den s ní byl boj. Od ní žádné polibky, už ne, a taky žádné pochyby o tom, co cítí. Byla ještě šťastnější, že se ode mě dostane pryč, než já, že ji vidím odcházet. Jenomže já pořád čekám, že když se otočím, uvidím ji, a když tam není, je to, jako by mi chyběl kus duše. Ten boj mi opravdu chybí, a jsou chvíle, kdy se přistihnu, jak si myslím: Jsou věci, za které stojí za to bojovat.'“ Něco v Minině mlčení jej přimělo vzhlédnout. Žena na něj zírala s výrazem stejně prázdným, jako mívaly Aes Sedai.

„Copak ti nikdy nikdo neřekl, že není zdvořilý mluvit s jednou ženou o jiný?“ Hlas měla úplně bezvýrazný. „Natož o dvou jiných ženách.“

„Min, ty jsi kamarádka,“ namítl. „Nemyslím na tebe jako na ženu.“ Tohle říkat neměl, poznal to, jakmile ta slova vypustil z úst.

„Aha?“ Odhodila kabátec dozadu a dala si ruce v bok. Byla to až příliš známá rozzlobená póza. Zápěstí otočila, takže jí prsty ukazovaly nahoru, a díky tomu vypadala úplně jinak. Stála tam s pokrčeným kolenem a to... Poprvé ji skutečně uviděl. Ne jenom Min, ale to, jak vypadala. Ne pouze obvyklý prostý hnědý kabátec a spodky, ale světle růžovou látku s výšivkou. Ne obvykle hrubě zastřižené vlasy, které jí nesahaly ani k uším, nýbrž prstýnky až na šíji. „Copak vypadám jako kluk?“

„Min, já-“

„Vypadám snad jako muž? Nebo kůň?“ Jediným krokem k němu došla a uhnízdila se mu na klíně.

„Min,“ vydechl ohromeně, „co to děláš?“

„Přesvědčuju tě, že jsem žena, hlupáčku. Copak nevypadám jako žena? Nevoním jako žena?“ Voněla lehce po květinách, když si toho teď všiml. „Copak nepůsobím –? No, dost toho. Odpověz na otázku, ovčáku.“

Právě ten „ovčák“ a „hlupáček“ uklidnily jeho děs. Pravdou bylo, že se mu velice velmi líbilo, jak mu seděla na klíně. Ale byla to Min, která si myslela, že je venkovský kluk se slámou ve vlasech, co nemá moc zdravého rozumu. „Světlo, Min, vím, že jsi žena. Nemyslel jsem to jako urážku. Taky jsi kamarádka. To jenom, že se s tebou cítím příjemně. Je mi jedno, jestli s tebou vypadám jako trouba. Můžu ti říkat věci, které bych neřekl nikomu jinému, dokonce ani Matovi a Perrinovi ne. Když jsi poblíž, všechny uzly ve mně povolují, všechno to napětí, co mám v ramenou a ani ho necítím, dokud nezmizí. Chápeš, Min? Jsem rád, když jsi u mě. Chybělas mi.“