Zámek Baskerville, 13. října.
Milý Holmesi, předchozí mé dopisy a telegramy Vás podrobně informovaly o všem, co se děje v tomto bohem opuštěném koutě světa. Čím déle zde člověk prodlévá, tím hlouběji se mu v duši usazuje duch blat, jejich pustota, ale i jejich ponurý půvab. Jakmile zakotvíte v blatech, dáte tím vale veškeré moderní Anglii, na druhé straně však, kamkoliv se zde obrátíte, tušíte příbytky a dílo prehistorického člověka. Ať jdete, kudy jdete, všude najdete domy těch zapomenutých kmenů, jejich hroby a obrovské monolity, jež snad vyznačovaly jejich božiště. Díváte-li se na jejich šedé kamenné chaty, vystupující ze zjizvených strání, necháváte za sebou své století, a kdybyste zahlédl chlupatého, v srst oděného muže, jak vylézá z nízkých dveří a přikládá k tětivě luku šíp s kamenným hrotem – ujišťuji Vás, že byste jeho přítomnost zde považoval za přirozenější než svou vlastní. Nejpodivnější snad je, že jich tak mnoho žilo právě zde, kde půda jistě už i tehdy byla krajně neúrodná. Nejsem archeolog, ale domnívám se, že to byly kmeny nebojovné, pronásledované a že se musely spokojit s tím, co nikdo jiný nechtěl.
Tohle všechno nemá ovšem pranic společného s posláním, které jste mi svěřil, a patrně to Vás, člověka přísně praktického, nebude zajímat ani zbla. Živě si pamatuji, jak dokonale jedno Vám bylo, zda se Slunce točí kolem Země nebo obíhá-li Země kolem Slunce. Dovolte mi tedy, abych se vrátil k faktům, týkajícím se sira Henryho Baskervilla.
Nedostal-li jste ode mne za několik posledních dnů žádné zprávy, důvodem toho je, že jsem zatím neměl nic důležitého, co bych Vám mohl sdělit. Pak se přihodilo něco překvapivého, o čem Vám za chvíli povím. Především však musím doplnit běžné zpravodajství, abyste byl plně informován o všech složkách zdejší situace.
Jedním z činitelů, o němž jsem dosud řekl jenom maličko, je uprchlý trestanec na blatech. Obecně se začíná věřit, že utekl nadobro, a obyvatelé samot v tomto okrese si oddychli. Od jeho útěku z trestnice uplynulo čtrnáct dní a po celou tu dobu nebylo o něm ani vidu, ani slechu. Lze si sotva představit, že by byl mohl na blatech obstát po dva týdny. Pokud by šlo o možnosti úkrytu, neměl by arci žádných obtíží. Kterákoliv z kamenných chýši by mu k tomu účelu mohla posloužit. Leč neměl by tam co jíst, leda že by lapil a zabil nějakou ovci. Domníváme se tedy všichni, že je tentam, a lidé na osamělých usedlostech mají klidnější noci.
Zde v zámku jsme čtyři zdraví, statní muži, a dovedli bychom se tedy o sebe sdostatek postarat, přiznávám se však, že mi pomyšlení na Stapletonovy dělalo starosti. Jejich dům je na míle vzdálen od nejbližší pomoci a celé osazenstvo tvoří služebná, jeden starý sluha a sestra a bratr, jenž není žádný silák. V případě, že by se nottinghillskému vrahu podařilo dostat se do domu, byli by obyvatelé vydáni nelítostnému, ke všemu odhodlanému zločinci na milost a nemilost. Jak sir Henry, tak i já jsme byli velmi znepokojeni a sir Henry jim nabídl, že pošle štolbu Perkinse, aby přespával v jejich domě, Stapleton však o ničem takovém nechtěl ani slyšet.
Faktem je, že náš přítel baronet začíná jevit značný zájem o sličnou sousedku. Vůbec se tomu nelze divit, neboť energický muž jako on nemá v té zdejší samotě, co by ho rozptýlilo nebo jinak zaměstnalo – a slečna Stapletonová je žena fascinující a čarokrásná. Má do sebe cosi tropického a exotického, co jedinečně kontrastuje s jejím chladným, nevznětlivým bratrem. Než i on člověku vnuká představu skrytých vášní. Jisté je, že má na mladou ženu velmi vyhraněný vliv, neboť jsem si všiml, že se slečna Stapletonová při hovoru neustále po něm dívá, jako by na něm žádala schválení toho, co říká. Doufám, že je na ni hodný. V jeho očích je tvrdý lesk, jeho tenké rty bývají pevně sevřeny, což zpravidla svědčí o povaze nekompromisní, ba někdy i drsné. Je to člověk, kterého byste jistě pozoroval se zájmem.
Onoho prvního dne skutečně sira Henryho navštívil a hned nazítří nás oba vzal na blata, aby nám ukázal prohlubeň, v níž podle pověsti zahynul hříšný Hugo. Ušli jsme několik mil napříč blaty a dospěli na místo tak ponuré, že sám jeho ráz mohl dát vzniknout přízračné pověsti. Krátké údolí, sevřené rozeklanými skalisky, vede na otevřené travnaté prostranství, kropenaté bílým suchopýrem. Uprostřed této louky strmí dva obrovské balvany, nahoře zvětralé a špičaté tak, že vypadají jako velké pahýlovité tesáky nějaké olbřímí bestie. Po všech stránkách to zde odpovídalo dějišti dávné tragédie. Sir Henry projevoval velký zájem a tázal se Stapletona víc než jedenkrát, zda opravdu věří v možnost, aby nadpřirozeno zasahovalo do záležitostí lidí. Mluvil lehkým konverzačním tónem, ale bylo zřejmé, že otázky míní velmi vážně. Stapleton odpovídal opatrně a obecně, leč nebylo nesnadné vycítit, že by mohl říci více, než říká, a že nevyslovuje plné své mínění jen z ohledu na baronetovy city. Pověděl nám o podobných případech, kdy rody byly sužovány silami zla, a nakonec jsme museli mít dojem, že ve svém nitru lidový názor o kletbě Baskervillů sdílí.
