Ostrov ztracených lodí [Остров погибших кораблей - cs]

„Do soumraku se musíme dostat z pobřežního pásma, kde je velký provoz. Tím spíše, že nastává mlha.“

Ve čtyři se rozhodli odrazit. Siréna srdceryvně zaječela, jako obrovská fantastická kočka. a loď vyplula. Lidé na břehu mávali klobouky a šátky. Vtom několik lidí u kraje přístaviště uskočilo stranou a na jejich místě se objevil zpocený, rozedraný Simpkins. Klobouk mu sklouzl na zátylek. Zuřivě křičel a máchal pažemi.

Kapitán Murray zaklel a nařídil zpětný chod. Ale Simpkins už se svalil do člunu a plul k lodi. Přitom nepřestával rozhazovat rukama. „Prosím tisíckrát za prominutí,“ křičel, když vylézal po schůdkách nahoru. „Hrozně jsem spěchal. Nepředvídané zdržení.“ A už stál na palubě.

„Co je s vámi?“ zeptala se Viviana zpola posměšně, zpola vystrašeně a udiveně si detektiva prohlížela.

„To nic. jenom nepatrný box se starým známým, Šilhavým Jimem. Takové nečekané setkání! Utekl, darebák, má štěstí. Kdybych tolik nepospíchal.“ A aby uklidnil sám sebe dodaclass="underline" „Nevadí, neuteče. Je to jen drobná škodná. Dám si obklad a všechno bude v pořádku.“ Mlha zahalila pobřeží. Loď se pohybovala jen zvolna. Chvílemi houkala siréna.

„Je vlhko, pojďme dolů,“ navrhla Viviana a sešla s manželem do biologické laboratoře. Zde už pracoval profesor Thompson i jeho asistenti Tamm a Muller.

Laboratoř byla dosti prostorná místnost s čtvercovým oknem ve stěně a s dvěma šestibokými iluminátory ve stropě. Levou stěnu zabírala fotografická laboratoř, pravou chemická. Nad širokými stoly se zásuvkami jako v lékárně, byly police s knihami. Tam, kde zůstalo na stěnách volné místo, visely vidlice, harpuny, police i poličky s lahvičkami a preparáty. Každá píď plochy byla využita. Dokonce i se stropu visely pružinové vály a oválné schránky, jakých používají přírodovědci. Uprostřed laboratoře stál obrovský stůl a na něm mikroskopy, vycpávky, potřeby k preparování i přípravy pro herbáře jako skalpely, nůžky, pinsety a lisy. Několik židlí s otáčivými sedadly bylo přiděláno tak, aby se mohly pohybovat podél stolu. Thompson klidně přecházel po laboratoři, beze spěchu přestavoval baňky, přitom si pobroukával písničku a práce mu v rukou jen hrála.

Večer uběhl v dosti stísněné náladě. A v noci se kvůli siréně nedalo spát.

Až k ránu siréna utichla a Viviana usnula hlubokým, zdravým spánkem.

Ráno bylo slunečné a jasné. Káva se podávala na palubě, kde napjali plachtu proti slunci. Oceán rytmicky oddechoval sytě modrými vlnami a svěží mořský vzduch zlepšoval náladu. Viviana zapomněla na noční strach i pochyby a řekla manželovi:

„Je dobře, Reginalde, že jsme podnikli tuhle cestu!“

„To se rozumí,“ ozval se za ní Simpkins, už bez obvazů, „můžeme přijít na kloub Sleytonovu tajemství.“

„I záhadám Sargasového moře,“ prohodil melancholicky profesor Thompson. „Tamme, připravte drapák, musíme prozkoumat dno.“ Zatím co se Tamm chystal spustit bagr, Thompson pokračovaclass="underline" „Moře je jako budova o mnoha poschodích. Každé patro má své obyvatele, kteří nevystupují do vyšších ani se nespouštějí do nižších pater.“

„Ale počkejte, tak tomu není jen v moři,“ namítl Simpkins. „I na zemi nemá obyvatel sklepního bytu přístup do mezaninu.“

„Je tu však malinký rozdíl,“ vmísil se do hovoru Muller, „lidé ze sklepů by mohli žít i v mezaninu, abych užil vašeho srovnání, ale pro mořské obyvatele. by to znamenalo smrt. Kdyby ryba z hloubky neopatrně vyplula nad stanovenou hranici, roztrhne se tam, jako vybuchne parní kotel, když jeho stěny nevydrží vnitřní tlak.“

„Hm. pak se tedy v moři obyvatelé vyšších pater nemusí bát útoku zdola?“

„Každé patro má své dravce.“

Tamm spustil drapák. Byl to obdélníkový kovový rám se síťovitým vakem, zatěžkaným kameny.

„Do jaké hloubky?“ zeptal se když odvíjel s Mullerem drátěné lano.

„Na šedesát metrů,“ odvětil Thompson.

Všichni mlčky přihlíželi.

„Zpomalte jízdu!“ řekl profesor.

Kapitán vydal rozkaz.

„Tak copak nám osud poslal?“

Dva námořníci pomáhali Tammovi a Mullerovi táhnout.

Sotva se drapák ocitl na povrchu, asistenti současně vykřikli:

„Mořský ďábel!“

Všichni zvědavě vyskočili, aby si prohlédli mořskou obludu. Celou rybu jako by tvořila jen ohromná ozubená tlama, neméně obrovský žaludeční vak a ocas. Na bradě měl netvor rozvětvený výrůstek, jímž láká ryby — jak objasnil profesor — a na horní čelisti mu trčel jakýsi chobot, uprostřed zesílený.

„To je svítící orgán, něco jako vlastní elektrické světlo.“

„Ale k čemu světlo?“ ptal se Simpkins.

„Ryba žije v hloubce, kam nepronikne ani paprsek slunce.“

„Žít ve věčné tmě, pěkná slast! To jim sám čert napískal, aby si vybraly tak nevhodný byt!“

„Budete se divit ještě víc, když vám řeknu, že na každý čtvereční centimetr jejich těla tlačí váha několik set kilogramů. Ony to však ani nepozoruji a věřte mi, že se cítí báječně.“