Malevil [cs]

Za Emanuelovy vlády udržovaly obě ženy své soupeřství pod pokličkou, ale po Menouině skonu mezi nimi propukl otevřený boj o moc. Jazyky řádily celé týdny jak zběsilé, až se válka nakonec zvrhla v pěstní klání. Tehdy se mezi ně vložila Miette a před užaslým pohledem jediného svědka, totiž Peyssoua, „jich každé pár ubalila“. Hned na to je požádala za odpuštění, zlíbala je, zkonejšila a pojistila si tak převahu při nejmenším v téže míře dobrotou jako silou.

Colin si svou tyranií obě soupeřky znepřátelil a tím je posléze i smířil. Spojily se proti němu a bodaly ho jak vosy. Ale hra se jim bohužel tak zalíbila, že ji rozšířily i na ostatní kamarády; od chvíle, kdy Colin padl, s nimi nebylo k vydržení. Stálo mě to hodně energie i trpělivosti, abych naše válečnice odzbrojil. Podle mého nám v podstatě měly všechnu tu svobodu, kterou jsme jim dopřávali, za zlé, ovšem vzít by si ji byly už nedaly. A také si myslím, že s Emanuelovým odchodem ztratily cosi jako předobraz otce a velice tou ztrátou trpěly. Dověděl jsem se, že se všechny tři ženy scházejí v pokoji u Miette, a jednou jsem je tam přistihclass="underline" plakaly a modlily se před stolem, na němž jako na oltáři trůnila Emanuelova fotografie. Nevím, zdali jsem udělal dobře či ne, ale nechal jsem je. Právě ony tři pak nakazily i ženy z La Roque a zavedly onen kult mrtvého hrdiny, který se u nás stal takřka druhým náboženstvím.

Pokud lze nazývat bohatstvím hojnost obilí, píce a dobytka, dá se říci, že v roce sedmdesát devět byl Malevil bohatý. Zčásti, jak už jsem říkal, dík dvěma úrodným letům, a zčásti také díky dohodě, kterou jsem uzavřel s La Roque. V roce sedmdesát devět nás také postihl jen jediný loupeživý vpád, právě ten, při němž přišel o život Colin. Začali jsme se společně s La Roque radit, do čeho se v míru, nebo spíš v oněch chvílích míru, jež nám případné budou dopřány, nejspíš pustit. Samozřejmě aniž polevíme v bdělosti.

Nejprve jsme se poradili ve třech, Meyssonnier, Judita Médardová a já, a rozhodnutí, k němuž jsme dospěli, byla pak projednána a schválena při veřejné rozpravě všech obyvatel.

Běželo v podstatě o týž problém, jaký vyvstal před Meyssonnierem a Emanuelem toho dne, kdy jsme zbavili městečko Fulbertovy tyranie. Měli jsme k dispozici malou knihovnu na Malevilu, ale hlavně velké množství odborné literatury v knihovně na larockém zámku, protože pan Lormiaux vystudoval techniku. Stáli jsme před dilematem: Máme využít vědění uloženého v obou knihovnách i svých vlastních skrovných znalostí a začít zkoumat cesty, jak by se daly vyrobit nástroje, jež by nám usnadnily život, a zbraně, jež by nám pomohly ho uhájit? Nebo jsme po oné strašlivé zkušenosti tak dokonale poučeni o nebezpečích techniky, že raději veškerý vědecký pokrok včetně výroby nástrojů jednou provždy zavrhneme?