Chlapík z pekla

„Je tvoje rozhodnutí konečné?“

Nápis šel zprava doleva přes celý vchod. Písmena, kdysi pokrytá žlutým olinem, byla nyní již oloupaná a temná. Všude-pronikající prach je pokryl tenoučkou vrstvou. Kovové dveře, potažené plastikem, byly celé popsané posledními pozdravy, které sem napsali ti, kdo jimi prošli a už se nikdy nevrátili.

V koutě ležela hromada věcí, odhozených tisíci těch, kteří tudy prošli: přístroje, které ukazovaly čas, náramky, kovové krabičky na zrnka kanu.

„Je tvoje rozhodnutí konečné?“

Na tuto otázku bylo třeba odpovědět. Jen jedním slovem. Velt vteřinu počkal, snažil se zastavit bušící srdce a sotva slyšitelně řekclass="underline"

„Ano.“

Dveře se nehnuly. Zelené oko objektivu napjatě sledovalo každý lingův pohyb. V polotemném tunelu bylo cítit vlhkost.

V zatuchlém vzduchu viselo neživé ticho. Jen někde velice daleko na kruhové dráze drkotaly jednomístné jízdní plošinky. Velt bezděčně napínal sluch a lovil ty tiché zvuky, které pronikaly z povrchu do podzemí. Byl v nich pohyb a tedy i život. Buch, buch, buch — jako by mu někdo nemilosrdně zatloukal do hlavy, do hrudi a do srdce hřeby. Velt stál, poslouchal ty vzdálené zvuky a cítil, že v něm nezůstala téměř žádná jistota. Teď nevydrží, otočí se zády ke strašným dveřím a poběží.A bude hnán strachem běžet tak dlouho, dokud mu srdce nezačne vypovídat službu, dokud neucítí pach čerstvé země a neupadne na trávu, laskanou sluncem.

A potom? Potom bude zase návrat k minulému. Dokud bude žít, budou tu muka svědomí, strašné vidiny při bdění i ve spánku, naplněné myšlenkami těžkými jak kámen — to je jeho minulost. Slzy matek, chladná nenávist otců a bratří, poslední prokletí těch, před kterými se otevřely tyto a dvacet dalších dveří Domů smrti — to je jeho minulost. Nyní je zde. Ale spolu s denním světlem, spolu se životem by se vrátilo i toto všechno. A zrodilo by se něco nového — pohrdání sebou samým pro tu chvíli slabosti.

Velt natáhl ruku a dotkl se vypouklých, oloupaných písmen. Byla chladná a drsná: „Je tvoje rozhodnutí konečné?“

„Ano!“ řekl nahlas a srozumitelně, ačkoliv každá buňka jeho těla, každý jeho nerv křičel „Ne!“ — „Ano!“

Ocelová deska bez hlesu klouzala vzhůru a otevírala průchod. Do tunelu padlo chladné světlo. Velt odtrhl neposlušné nohy od země a vešel do světlého otvoru. Za jeho zády se těžké dveře nehlučně zavřely.

Rozměr místnosti nebylo možné odhadnout. Zdála se i nekonečně velkou i nekonečně malou. To způsobovala zrcadla. Prostor uzavřený a mnohokrát odražený zrcadlovými hranami stěn a deskami na podlaze a stropě působil jako iluze. Zdálo se, že i čas se zde pohybuje od stěny ke stěně, zastavil se a zhoustl, vržen do centra místnosti Poslední zpověď. Ze všech stran se na něj díval jeho obraz — tisíce Veltů s hubenou tváří a nejistýma očima. Neuspořádaně, v tisícihlavém nehmotném davu za povrchem zrcadel viseli Veltové i ze stropu, krčili se mu pod nohama, jako kdyby vyrůstali z podlahy. Velt tu byl sám se sebou. Zrcadla ho rozdrobila na množství střepů a s každým z nich — to cítil téměř hmatatelně — se od něho oddělila minuta jeho života, kapka jeho snů, pomíjivost jeho nadějí. V něm samotném zůstalo tak málo, že už nemělo cenu čehokoli litovat nebo se bát. A tento pocit prázdnoty, která v něm vznikla, přerostl v lhostejný klid. Klid odsouzeného. Velt šel do rohu místnosti a sedl si do jediného křesla, které stálo u kovového stolku. Bylo již odřené a promáčknuté.