Shannarovo dědictví

„Pojď blíž, Pare,“ zašeptal muž. „Dotkni se mě.“

Parovou myslí zběsile vířily vzpomínky, kousky a útržky písní, které zpíval, a příběhů, které vyprávěl. Držel v ruce Shannarův meč, elfí talisman pravdy, před kterým žádná lež neobstála.

Sešel po schodech dolů. V dlaních svíral jílec s vyrytou hořící pochodní a opatrně před sebe napřahoval ostří. Rimmer Dall stál a čekal. Ze vzdálenosti, kterou Par od muže udržoval nemělo smysl mečem seknout, položil tedy ostří zbraně na Dallovo tělo.

Nic se nestalo.

Pevně na něho upíral pohled, držel klidně meč a přál si, aby byla pravda odhalena. Stále se nic nedělo. Par čekal tak dlouho, jak to jen vydržel, pak zoufale sklonil Meč a odstoupil.

„Teď to víš. Nelžu,“ řekl Rimmer Dall. „Lhali ti jiní.“

Par zjistil, že se třese. „Ale proč by Allanon lhal? Jakému účelu mohl sloužit?“

„Přemýšlej chvíli, co jsi měl udělat.“ Velký muž hovořil vyrovnaně. Hlas měl klidný a přesvědčivý. „Měl jsi přivést zpět druidy, navrátit jim jejich talisman, zjistit, jak nás zničit. Druidi chtějí znovu získat zpět ztracenou moc života a kouzel. Liší se to nějak od toho, co chtěl udělat Černý mág před deseti stoletími?“

„Ale vy jste nás pronásledovali!“

„Abychom si s vámi promluvili, abychom to vysvětlili.“

„Uvěznili jste mé rodiče!“

„Nic se jim nemohlo stát. Federace o vás věděla. Kdybych za nimi nepřišel první, použila by je, aby vás dostala.“

Par se nadechl, došly mu argumenty. Dozvěděl se skutečnou pravdu? Byla to všechno, jak Rimmer Dall tvrdil, doopravdy lež? Nedokázal se rozhodnout, čemu má vlastně věřit. Zmatek v mysli ho obalil pocitem nepatrnosti a zranitelnosti.

„Musím si všechno promyslet,“ řekl unaveně.

„Následuj mě a učiň tak,“ odpověděl ihned Rimmer Dall. „Pojď se mírou a ještě si o tom promluvíme. Vyvstalo mnoho otázek, které vyžadují odpovědi, a já ti je mohu dát. Musíš se ještě hodně naučit o tom, jak používat kouzla. Pojď, mladíku. Odlož své obavy a pochybnosti. Nic se ti nestane — tvá kouzla zní tak slibně.“

Mluvil působivě a na okamžik Para téměř přesvědčil. Připadalo mu tak jednoduché souhlasit. Cítil se unaven a chtěl, aby tahle pouť skončila. Zdálo se příjemné, sdílet s někým problémy, které mu přinášelo kouzlo. Rimmer Dall to určitě zná, vždyť i on měl stejnou zkušenost. Ačkoliv si to nechtěl přiznat, už se necítil tím mužem zastrašován. Neviděl žádný důvod, proč by měl návrh odmítnout.

Ale i přesto se postavil, bez zřejmého důvodu proti. „Ne,“ řekl potichu.

„Přemýšlej o tom, co můžeme sdílet, když půjdeš se mnou,“ trval na svém Dall. „Máme tolik společného! Určitě toužíš mluvit o kouzlech, které musíš zatajovat. Nikdy dříve jsi neměl s kým o tom mluvit. Ta potřeba z tebe vyzařuje; cítím ji! Pojď se mnou! Mladíku z údolí, musíš...“

„Ne.“

Par odstoupil. V hlavě mu šeptalo cosi odporného, vzpomínka bez tváře. Ale její hlas jasně rozeznával.

Rimmer Dall ho pozoroval, jeho strmé rysy náhle ztuhly. „To je bláznovství, mladíku.“

„Odcházím,“ řekl Par potichu a ostražitě. Co se stalo špatně? „A beru si Meč.“

Černě oděná postava se změnila v další stín. „Zůstaň, mladíku z údolí. Neznáš temná tajemství, věci, které by ses měl raději dozvědět ode mně. Zůstaň a vyslechni si je-“

Par se vracel cestou, která ho přivedla dovnitř.

„Dveře jsou přesně za tebou,“ řekl najednou Rimmer Dall ostrým hlasem. „Nejsou tam žádné chodby, žádné schody. To byla jen iluze, moje kouzlo jak tě zdržet na tak dlouho, abychom si mohli promluvit. Ale jestli teď odejdeš, zničíš něco drahocenného. Pravda tě dostihne, mladíku z údolí — a v její tváří se skrývá děs. Nemůžeš mu odporovat. Zůstaň a poslouchej mě! Potřebuješ mě!“

Par zakroutil hlavou. „Rimmere Dalle, jsi jako ostatní Přízraky, které navenek nevypadají jako ty, ale mluví stejně. Stejně jako oni, chceš si mě přivlastnit.“

Rimmer Dall tiše čekal, nehýbal se, jen pozoroval jak se vzdaluje. Světlo, které První Stopař vyvolal, zhaslo a místnost se ponořila do tmy.

Par Ohmsford uchopil Shannarův meč do obou rukou a pospíchal za svobodou.