Poeto Světe, co jsi aeón prožil,než hvězdu k hvězdě v zvučný verš jsi složil,než každé slunce s planet květem různýmjsi v sloku sloučil uměním svým luzným,než z chaosního myšlének svých vírujsi slunce k sluncím uved v zpěvů míru —než mladé Zemi řekl´s: „Oživuj!“,poprvé nechal mladé srdce tlouci,odevřel oko lidské: „Obdivuj!“Poeto Světe! Hymnus tvůj je věčný!Tvá každá sloka má svůj život pučný,a když jej výkvěte, dá mrtvol zvučnýv tvé ruce zpět co zárod nově vděčný.Poeto Světe! Kam se hymnu křídlapřes hlubně tmy, přes všechna světel vřídla,kam, kam se křídla hymnu rozkládají?!Když mořem vanou, moře z dna se bouří,když zemí vanou, země k nebi kouří,když nebem vanou, světům dech se tají!Poeto Světe, co tvůj hymnus kryje,co vše v něm mře, co nesmrtelno žije!Ba není krásy, by v něm nekvítala,a není zoře, by v něm nesvítala,a není jasu, by se jím nešířil,a není květu, by se v něm nepýřil,ne ptačích hrdel, by v něm nezapěla,ne dětských smíchů, by v něm nezvonily, —a není slz, by jím se neronily,ne zoufalosti, by v něm nevzkypěla,a není boje, by v něm neburácel,ne mučedníka, by v něm nekrvácel, —a není touhy, by jím nevanula,a není lásky, by v něm neplanula,a není srdcí se vším citem svojím,by netloukla v tom velkém hymnu Tvojím!Poeto Světe! Poetů jsi bohem,a přec – jsi poetou jen všech poetů slohem.A byť tvůj hymnus velký jako nebe,co dáváš v něm? – vždy jen a jenom sebe!A čtoucím nám byť nadšením až vzplály líce,my cítíme: poeta cítil více!Ty s tvůrčí rozkoší máš tvůrčí trýzeň spolu —a kdo se z čtoucích ptá, co hymnus stál Tě bolu!
IX.
Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdáchjak dědeček ve kronice,vždyť čteme tam samou jen minulost,co bylo, co není snad více.Čtem o nesmírnosti prostorya mysl nám trne, žasne,že papršlek světla než sletí k nám,snad hvězda již zhasla, snad hasne.Čeho my ještě se dožili!Ba na stará kolena divy:nám minulé vidět lze přítomněa mrtvy zřít jakoby živy!
X.
Paprsku z Alkyony mé,světelný šípe, znáš-li,čím si tvá paní líbeználuznou svou líci krášlí?„Ach snad už líc ta povadla,snad už je po všem vděku,vždyť já k Vám světla s poselstvímletím již na šest věků!“Poslíčku říše Mlékové,po jakém po zákonukupí se světů milionsvětelných do záhonů?„Ach snad už zhasly světy Ty,snad už je po všech veta,od mého vzletu vrší sev tisíce věků leta!“ —Jako ta lidská myšlénka:po věcích teprv hřímá,po věcích lidstvem zachvěje —myslitel dávno dřímá.
